Přinášíme vám rozhovor s první rezidentkou roku 2023, jež v Luhačovicích trávila dva týdny tvůrčího pobytu na zámku, Klárou Smolíkovou.
Klára Smolíková napsala přes padesát knih určených převážně dětem a mládeži. Dvakrát obdržela Zlatou stuhu, prestižní cenu za dětskou literaturu. Děti si zamilovaly její sérii Vynálezce Alva. Klára též píše scénáře komiksů, podílela se na detektivce pro dospělé, je autorkou mnoha metodických publikací. Jejím cílem je nejen psát knihy, ale také podpořit čtení a čtenářskou gramotnost. Často zábavnou a srozumitelnou formou přibližuje historická témata a spolupracuje s muzei na výstavních projektech.
Jak se vám v Luhačovicích líbilo, pracovalo a pobývalo na zámku?
Přestože zámek působil pustě, uvnitř bylo nečekaně živo. Lesníci sem na botách pašují jehličí a hlínu, ve které se brzy zadaří prvním semenáčkům. Některé zdi už obsadilo kapradí, jež zkoumají lázeňští turisté, když najdou odvahu proklouznout dovnitř nezamčenou brankou. Místní partičky naopak o tajných vstupech do zámecké zahrady dávno vědí. Kdo ví, kdo v noci coural po chodbách a rozsvěcoval okna ve vyšších patrech? Možná noční houbaři, které sem přivábila vůně lesa.
Pracovala jste na nějakém konkrétním výstupu? Jakém?
Přijela jsem do Luhačovic psát o době, kdy parky přestaly být výsadou zámků a staly se součástí měst. Před rezidenčním pobytem jsem trávila hodiny v muzejních depozitářích, abych pronikla do životních peripetií Františka Thomayera, zahradního architekta hlavního města Prahy, který navrhl desítky parků i soukromých zahrad u nás i v zahraničí. Bohužel plán zahrady, který vypracoval pro jednu luhačovickou vilu, zrovna zůstal jen na papíře. Dva dny jsem zde pobývala i s mou maminkou, neboť s rodinou Thomayerů jsme spřízněni. Chtěla jsem ji v jiném prostředí rozmluvit, abych se o rodinné historii víc dozvěděla a zvážila, zda něco zapracuji i do připravované knihy. Jenže nakonec jsem si s sebou přivezla také nedopsaný rukopis o mediální výchově, kterému hořel termín, takže jsem si brzy převrátila hodiny. Do rána psala a dopoledne prospala.
Co váš kontakt s místními?
Vždy mě vtáhne trojice muzeum, knihovna, knihkupectví. Strávila jsem milý čas v Muzeu luhačovického Zálesí, kde se mi věnovala skvělá Lenka Psotová. Protáhlo se i krátké zastavení v knihovně za Táňou Heinzovou. A hodinovou rozpravu s Blankou Lekešovou v jejím parádním knihkupectví jsme ukončily jen kvůli návalu zákazníků. Škoda jen, že si nepřišli koupit knihy, ale dobít mobilní telefony.
Co tady na vás nejvíce zapůsobilo?
Chtěla jsem si užít atmosféru lázeňského města a v tomto ohledu Luhačovice nezklamaly. Jako Dušan Jurkovič hledal výraz v architektuře, zahradníci se, podobně jako František Thomayer, snažili na přelomu 19. a 20. století najít osobitý styl v pojetí městské zeleně. Prosluněné květinové záhony, upravené vodní toky, rozvolněné partie, kde lze posedět ve stinném altánku a které protínají ladné křivky cest, a nakonec solitérně vysazené majestátní stromy. To vše v Luhačovicích zůstává i po sto letech jako veřejně přístupná zahrada.
Co vás překvapilo?
Při posezení s manželi Petrákovými a Jitkou Skovajsovou z nadačního fondu několikrát padlo jméno hotelu Radun. Když jsem se tam pak vypravila na kávu a komentovanou prohlídku s majitelem hotelu Janem Nesázalem, následně si prošla Bílou čtvrť a vykoupala se v podvečer na plovárně, pochopila jsem, o jakém kouzlu všichni mluví.
Je to vaše první rezidence? Pokud ne – můžete nabídnout srovnání?
Před dvěma lety jsem absolvovala měsíční pobyt v broumovském klášteře. Literární domek jsme si zvolili se spoluautorem knihy Nečtu! Poslouchám Lukášem Vavrečkou, protože jsme hledali čas a prostor pro společnou práci na rukopise. Výhodou broumovské rezidence je opravdu velkorysý vlastní pokoj, který má k dispozici každý z autorů, kombinovaný s útulnými společnými prostory, kde lze rozprávět, pracovat, vařit, stolovat i hodovat. Domek stojí v udržované klášterní zahradě, která je veřejnosti přístupná, přesto vytváří dojem ostrova, kde se lze plně ponořit do vlastního psaní.
Jak vám tady plyne čas?
Vzhledem k tomu, že jsem sem přijela pracovat, připadala jsem si mezi všemi lázeňskými hosty a turisty nepatřičně zrychleně.
A jaký dojem na vás udělaly lázně?
Bavily mě. Nepůsobily snobsky. Líbilo se mi, že se lázeňský a turistický provoz příjemně doplňuje. Pobavil mě minigolf, pochutnala jsem si v rybí restauraci u přehrady.
Co Vás dál čeká? (v kontextu vašich literárních záměrů)
Netrpělivě vyhlížím knihu Dubánek a noční bouře, které se krátí dny v tiskárně, a finalizuji rukopis Dalila a výtah bez dveří, oba tituly jsou určeny dětským čtenářům. Zároveň zanáším poslední korektury do publikace Skočte do informační džungle, která by měla pomoci učitelům i knihovníkům s lekcemi mediální výchovy. Od září mě totiž čekají besedy, čtenářské workshopy a semináře po celé
republice, takže k delšímu soustředěnému psaní usednu zase až o Vánocích.
Děkujeme za rozhovor!
Rozhovor ve zkrácené verzi byl publikován v říjnových Luhačovických novinách.