Na úvodním obrázku je fotografie pradědečka Barbory Haplové.
Barbora Haplová prozaicky debutovala novelou Únikové cesty (2022), vydala ale také dvě knihy pro děti (Vladana a Prasopes, 2020; Nerozhodný Harold, 2021) a experimentální knihu Samozřejmě že to spolu souvisí (2021) v rámci UMPRUM. V současné době se věnuje uměleckému výzkumu, grafickému designu a literární tvorbě. Barbora se ve své práci dlouhodobě zabývá tématy spojenými s citlivostí, její tvůrčí zájem se nyní soustřeďuje okolo prázdného místa ve vizuální kultuře, v životě, v textu V Luhačovicích pobývala v rámci rezidence ve dnech 13.–27. srpna 2023.
Jak se vám v Luhačovicích líbilo, pracovalo a pobývalo na zámku?
Na zámku se mi velmi líbilo, v pokoji jsem měla klid a byl v něm i příjemný chládek na práci, zatímco venku bylo vedro. Pro potřeby koncentrace mi dost vyhovovala jednoduchost zázemí, protože mě nic nerozptylovalo.
Pracovala jste na nějakém konkrétním výstupu? Jakém?
Pracovala jsem především na textech o prázdném místě a různých interpretacích prázdného prostoru v umění i v životě. Psala jsem i nějaké kratší texty spojené s Luhačovicemi a začala jsem tvořit jednu z pohádek, která se v nich bude odehrávat. Mělo by jít o menší soubor pohádek o pozůstatcích z dob, kdy bylo na území České republiky moře.
Co váš kontakt s místními?
Vzhledem k tomu, že jsem pletla venku a chodila si pro mýdlo a Vincentku, dostala jsem se sama od sebe spíše do kontaktu s ostatními luhačovickými rekreanty.
Co tady na vás nejvíce zapůsobilo?
Na mě hodně intenzivně působí voda jako taková, takže prameny a všechno, co se okolo nich točí, mě přitahuje. Jinak oceňuji nápisy na vilách, Jurkovičovy stavby, příjemné tempo i měřítko lázní, které se dá dva týdny prozkoumávat, ale nestihne se vyčerpat, okolní přírodu… Velice mě bavila zvuková mapa Luhačovic a také jsem byla dost dojatá přátelským přivítáním.
Co vás překvapilo?
Aloiska. Ta byla intenzivní.
Je to vaše první rezidence?
Ano, je.
Jak vám tady plyne čas?
Mnohem příjemněji, než jsem zvyklá.
A jaký dojem na vás udělaly lázně?
Luhačovické lázně mi připadají jako takový úplně jiný svět, takže asi rozumím i tomu, proč jde o historicky ověřené místo, kam literáti jezdili. Velkou roli v tom hraje určitě architektura, ale i samotná vklíněnost Luhačovic do údolí je dost působivá… cítila jsem se tu jako Frodo v Roklince.
Co Vás dál čeká?
Dotáhnout práci o prázdném místě, napsat cyklus pohádek o pozůstatcích moře v naší krajině a pak také knížka pro děti o smrti.
